Vůbec nevím, jak se to stalo, ale o několik okamžiků později držím v ruce knížku s nenápadně strohou obálkou. O autorce, Diane Broeckhovenové, jsem v životě neslyšel. Ani nemohl, jak si ověřím později. Držím v ruce knížku, a vůbec nevím proč. Jmenuje se Ještě jeden den s panem Julem, a já, jako pokaždé, hledám anotaci.
Po jejím přečtení se mi zrychluje dech. Není to doznívající alkoholovou nocí, kterou mám za sebou, ale příběhem, který na mne v knize čeká. Vypráví se tu příběh Alice a Julese – dvou manželů, kteří spolu žili padesát let. Za tu dobu si vytvořili řadu rituálů, ze kterých se skládají dny podzimu jejich života. A tak – když se Alice ráno probudí – ví, že bude cítit kávu, kterou pro ní Jules připravil. Dnes to je ale jiné. Probudí se, cítí kávu – ale Jules sedí v křesle. Bez života. Alice, místo toho, aby přivolala doktory, pohřební službu a jejich syna, zůstává s Julesem celý den v bytě, aby se s ním rozloučila, a řekla mu to, co mu za jeho života říct nestihla.
Beru knihu do ruky a bez rozmýšlení odcházím platit. A pak do nejbližší kavárny, protože nechci se čtením čekat ani minutu. Je to útlá novelka, necelých sto stránek a vytištěna je velkým písmem – vím, že to budu mít za chvíli přečtené. Objednávám si hodně velké kafe a začínám číst.
Na obálce “slibují” úsporný, úsečný styl. Nemám ten pocit. Možná to ale jen nevnímám, emocí je v příběhu tolik, že při prvním čtení nemám šanci vnímat styl autorčin styl psaní. Sedím nad půllitrovým kafem v prázdné kavárně u Václaváku a nic jiného pro mne v tuto dobu neexistuje. Jen slova, která budí něhu i smutek zároveň.
Alice celý den mluví ke své právě zemřelé lásce, k parťákovi pro celý život – kterého milovala přes všechny zlé dny, kterými si museli projít. Vyčítá mu jeho úlety a vzpomíná na to krásné i smutné, co je potkalo. A snaží se vyrovnat s tím, že v jejím životě už vždycky bude chybět nerozdělitelná polovina – její Jules. Do příběhu pak vstupuje autistický syn sousedky, který si s Julesem chodil každé ráno hrát šachy. Sleduje, jak se Alice loučí se svou celoživotní oporou a pro Alici jeho přístup k celé situaci přináší nový úhel pohledu na to, co se stalo.
A tak čtu a čtu. Dojímám se nad každou druhou stránkou, nad dalším minipříběhem. Je těžké se nedojímat, když vidíte obraz milující osoby, která právě přišla o nejdůležítější součást svého světa. Je těžké nedojímat se, když v náznacích vypráví příběh jejich života a když vidíte tu samou osobu náhle tak opuštěnou a smutnou.
Dočetl jsem a knížku položil na stolek. Chtělo se mi hned teď, v této kavárně, začít křičet, že jsem objevil něco mimořádného, něco, co se hned tak nevidí. Ještě jeden den s panem Julem je rozsahem miniaturní knížka, ale svým příběhem, poselstvím a především tím, jak je napsaná, je obrovská a zásadní. Nad tím jsem přemýšlel cestou z kavárny domů. Nad tím, jak hrozně moc bych chtěl něco podobného prožít. Tu lásku, něhu a nerozlučnost.
